Hudební mládež ČR Společnost přátel J.Ježka Kazoo orchestra Časopis TAM-TAM Hud. škola YAMAHA Hudební výchova

Hudební mládež ČR

      Organizace uznaná MŠMT
      pro oblast práce s dětmi a mládeží



 Jméno a příjmení: 
• Proč se stát členem HM?

• Nová registrace

 Heslo:    


Články  

TAM-TAM


  Diskuse

Klam Vydáno: 27.6.2010
Autor: Eva Němcová
2152 čtenářů



Shromáždění na náměstí:
„Bylo by lepší, kdyby ti, co žijí nahoře, přišli sem dolů.“
„Kdyby tak shořela poslední elektrárna,“ ozval se malý Pete.
„Kampak na ty nápady chodíš, prcku?“ Vedle chlapce stál starší muž, který se opíral o svou hůl. Kroutil hlavou.
„Co by tady dole dělali? Zase by měli nějaké výhody.“ Jeden muž vystoupil z davu. Protestoval proti plánu napadnout nedobytné sídlo bohatých.
Někdo další byl však pro uskutečnění plánu. On s ním přišel jako první. Snažil se přesvědčit většinu lidí. „Řeknu ti proč. To aby i oni poznali ten skutečný svět, aby se nadýchali toho zkaženého vzduchu, za který může ta jejich elektrárna.“ Vystoupil před lidi. Přesvědčil je. Jakmile skončil, vykřikovali nahlas jeho jméno, jako by bylo svaté.
„Davy, Davy!“

„Tati, vstávej!“ slyšel povědomý hlas. Připadalo mu, že to všechno byl jen sen a taky byl. „Přijdeš pozdě do práce a já do školy.“ Byla to Soňa, jeho dcera. Popoháněla svého otce a sebe tak, jak to dělala dříve její matka.
„Co se děje?“ David byl zmatený.
„Děje se to, že jsi znova usnul, a proto tě teď budím,“ vysvětlila otci, ale ten stále neposlouchal. Trvalo mu chvíli, než se zorientoval.
„A kdo jsi?“ zeptal se nakonec. Hlas mu byl povědomý, ale ta tvář ne. Patřila někomu, koho vůbec neznal.
„Už jsi zase na mě zapomněl?“ Soňa se zastavila, posadila se vedle otce doufajíc, že si na ni vzpomene. „Myslela jsem, že už bude klid. Po dvou měsících a pěti dnech.“ Dívala se Davidovi do očí. Byly to oči muže, který bloudí mezi dvěma světy. Realita a svět snů. Soňa byla nešťastná. Musela se starat o muže, který ji neznal. Ona ho znala, to však nestačilo k tomu, aby byla klidná. Co zmohla skoro dospělá dívka.
„Vůbec nevím, o čem to mluvíte.“ Ještě před malou chvílí stál před davem lidí, kteří vykřikovali jeho jméno. Soňa se rozplakala. „Neplačte!“ I když ji neznal, objal ji a utěšoval.
„Na co si vzpomínáš, když ne na mě?“ zeptala se náhle. Popsal situaci předtím, než se probudil. „To mi zní povědomě,“ řekla a pak rychle odběhla do jiné místnosti. David čekal, seděl na posteli v malém pokoji s bílými zdmi. Na zemi ležel modrý koberec. Postel byla pro dvě osoby a on se divil, že v ní spal sám. „Že by ta dívka?“ pomyslel si. „Kdo může být?“ Rozhlížel se po pokoji. Naproti němu byly dveře a vlevo od nich stála dlouhá hnědá skříň. Vstal a otevřel ji. Ležely v ní na poličkách složené hromádky oblečení. Více si nestačil prohlédnout. Soňa se vrátila s knížkou v ruce. Měla černý obal a na něm byl nápis bílým písmem. Soňa si všimla, že se dívá na knihu, dala mu ji do ruky.
„SPODINA,“ přečetl nahlas.
„Napsala Marie Vanová,“ dodala Soňa, „má matka a tvá žena.“ David se podíval na knihu a pak na Soňu.
„Na to si nevzpomínám.“ Zoufale se snažil rozvzpomenout, ale bylo to marné. Soňa mu poradila, ať ji otevře.
To, co se odehrálo, bylo hned na první stránce. „To je ono!“ vykřikl s radostí. Soňa přikývla. Četl dál, mezitím Soňa znovu odešla.

Davy byl teď známou osobou. Kamkoliv šel, všude ho zastavovali. Neodmítal nikoho, rád se s lidmi bavil. Jednou pozdě večer šel prázdnou a temnou ulicí.
„Kampak, kampak?“ zastavila jej partička výrostků.
„Copak, copak?“ odpověděl otázkou. Neměl strach, zastavil se a čekal, co bude dál.
„Jen jsme si říkali…“
„No to by mě zajímalo.“ Do řeči jednoho mladíka vstoupil muž, který proti Davymu protestoval tehdy na náměstí. Měl v ruce obrovské kladivo.
„Viktore, co ty tu?“ udivil se Davy. Jeho by tu nečekal.
„Kluci, vypadněte!“ Viktor zvedl kladivo a opřel si jej o rameno. Davy se už nedověděl, co ti chlapci chtěli, ale pak mu to bylo jedno.
„Nejspíš si chtěli popovídat,“ pronesl klidně.
Viktor shodil kladivo z ramene. Mezi sebou si prohodili pár slov a nakonec šli vedle sebe ulicí dál. Hospoda byla ideální místo, kde mohli posedět a napít se. Nebyli sice bohatí, ale k čemu by jim to bylo, když měli jeden druhého.
Doma Davyho čekala žena a dcera.

David si to všechno živě představoval. Dcera vypadala jako ta dívka.
„Tak tobě se nechce z postele?“ Do pokoje vešel muž, který vypadal jako Viktor. Začalo to dávat smysl. Ta kniha byla jako jeho život, na který si postupně vzpomínal.
Musel si pročistit hlavu, proto vyrazil ven na čerstvý vzduch. Šel prázdnou ulicí podél domu. Zamířil k nedalekému parku za silnicí.
Prázdné lavičky a stíny stromů kolem mu něco připomínaly. Viděl před sebou ten druhý svět a věřil, že ten je skutečný. Ne tento, kde nikoho neviděl. Opravdu to tak má být? Šel cestičkou, kterou lemovaly záhony, ale v tuhle chvíli v nich nebyly žádné kytky. „Je snad podzim?“ pomyslel si. Nebyl podzim, nad jeho hlavou bylo čistě modré nebe a slunce, které jej svými paprsky hřálo. Mohl by být nahý a nebyla by mu zima. Přesto mu všechno připadalo smutné. Po chvilce to tak vypadalo.
Nebe se zatáhlo a slunce se kamsi schovalo. Vzduch se ochladil a stíny, které mu předtím nepřipadaly strašidelné, se větrem roztančily. Přál si, aby se konečně probudil. Až se mu to splnilo.
Ať už se probudil jako David do světa, kde žil se svou dcerou jako vdovec, nebo se probudil jako Davy do světa, kde je chudá většina utlačována bohatou menšinou. Tak či tak, jedno z toho bylo pro něj skutečné.

Autor: Eva Němcová
Vydáno: 27.6.2010
2152 čtenářů
vytisknout článek




Hlavním sponzorem Hudební mládeže ČR je firma Ventima, s.r.o.


© Hudební mládež ČR